Vladimír Špidla v Rumunsku

   Česká a slovenská krajanská komunita v Rumunsku patřila vždy mezi nejhomogennější a početně nejsilnější české diaspory v Evropě. A co je hlavní, už více než 150 let si udržuje velmi blízký vztah k domovině. Čechů v Rumunsku ovšem valem ubývá. První reemigrační vlna přišla se vznikem samostatného Československa, druhá po roce 1945 a třetí probíhá průběžně posledních zhruba deset let. Zatímco po pádu komunismu jich v Rumunsku bylo přibližně deset tisíc, dnes jsou českých krajanů necelé tři tisícovky. Jak sami říkají, do Čech se za lépe placenou prací vracejí nebo spíše přicházejí ti nejchytřejší a nejschopnější. Znamená to, že jim Česká republika pomáhá nedostatečně?

   "Česká republika jim pomáhá poměrně významně tím, že financujeme infrastrukturu v jednotlivých vesnicích v oblasti Banátu, ale vzdor tomu počet členů české menšiny ubývá a Rumuni se znovu a znovu zmiňovali o tom, že jich hodně odchází k nám," říká český premiér Vladimír Špidla. A jeho slova upřesňuje velvyslanec v Bukurešti Radek Pech:

   "Ano, to je samozřejmě všechno problematické. Těch problémů je celá řada, ale ten zásadní je sociálně-ekonomický problém spojený s nezaměstnaností, respektive s jejich nízkou konkurenceschopností v rumunském prostředí, které směřuje ke stoprocentně fungující tržní ekonomice, kde to jejich autarkní zemědělské hospodářství má malou šanci a jejich práce v dolech, což byl druhý hlavní druh zaměstnání, který vykonávali v důsledku restrukturalizce, vlastně přestává existovat jako možnost výdělku. Takže ten problém existuje a osobně jsem trochu pesimista myslím, že lákadlo odchodu do České republiky za vyšším životním standardem a snazšími životními podmínkami je prostě v tuto chvíli příliš silné, pokud nedojde k nějaké zásadní změně z hlediska sociálně-ekonomického postavení jejich šancí v uplatnění na rumunském trhu práce."

   Ovšem když už krajané do Česka přijdou, čelí mnoha problémům. Podle velvyslance Pecha mezi ně ale nepatří základní legislativní rámec, totiž že by byli považováni za Čechy druhé kategorie, ani problém se pracovně uplatnit:

Rumunský venkov

Festival v rumunském Banátu

   Své umění na festivalu takto předvedl například evangelický pěvecký sbor ze Svaté Heleny, kde jako v jediné české vesnici v rumunském Banátu jsou kromě katolíků i protestanti. Na festival tentokrát přijelo na šestnáct souborů nejen z ryze českých osad, ale i z míst, kde dnes už Češi žijí smíšeně s Rumuny, Srby a Romy. Přijeli i hosté z druhé strany hranice - ze srbského Banátu. Pásmo lidových písní přivezl i druhý soubor ze Svaté Heleny - tentokrát z té katolické části:

   Jak už jsem říkala, na rozdíl od jiných krajanských komunit ve světě, které spojují vedle češtiny například dechovka, ochotnické divadlo, sportovní akce nebo i populárně vědecká setkání, v rumunském Banátu je to především kostel. Jednou z nejrespektovanějších osobností tu je římsko-katolický děkan Václav Mašek, zdejší rodák, který celý život věnoval právě uchování českého krajanského života v Banátu. Farář Mašek za svou činnost pro krajany vloni získal i prestižní Cenu Jana Masaryka Gratias agit, kterou každoročně uděluje ministr kultury osobnostem, které se nejvíce zasloužily o propagaci České republiky ve světě. Otce Maška, který za účasti stovek věřících sloužil během festivalu v českém kostele v Berzasce nedělní mši, jsem se zeptala, co je podle něj pro naše krajany v Rumunsku typické. Jeho odpověď byla jednoduchá - Češi v Banátu si podle něj uchovali dobré srdce:

Mše - Rumunský Banát

   Já se dotknu trochu citlivé otázky, se kterou se tu setkali pracovníci charity, a nejen oni. Z Česka sem přichází v nejrůznějších podobách pomoc, finanční nebo materiální podpora, a jak se ukazuje, v těch vesnicích a krajanských komunitách to vyvolává svár. Co si o tom myslíte?

   "Já si o tom myslím svoje, ale ne vždycky o tom chci mluvit, poněvadž zase se někoho dotknu. Tyto pomoci jsou velmi vítané, ale taky by chtělo ze strany Čech promyslet, co je potřebné, a ne pomáhat v čemkoliv."

   A co je tedy podle vás potřebné? Co vy byste nejvíc potřebovali?

Hrob s českým nápisem

   Nakonec se Václav Mašek přiznal i k tomu, že on sám z Rumunska do Čech rozhodně neodejde.

   "Tady jsem se narodil, tady jsem pracoval, tady mám nějaké zásluhy, mezi těmi, kteří mě znají. Já zůstanu tady. I sám pan biskup se mne ptal, zda se nevystěhuji do Čech. Řekl jsem, ano, až odejde poslední Čech, tak já odejdu za ním. Pastýř má jít za svými ovečkami."

   A to už je konec naší dnešní krajanské rubriky. K Čechům žijícím v Banátu se ale v některém z následujících vydání zase vrátíme. Na slyšenou příště se těší Milena Štráfeldová.

   Rakousko získalo oblast Banátu v 18. století porážkou Turků a zřídilo zde tzv. Vojenskou hranici. Pusté oblasti bylo třeba osídlit spolehlivými kolonisty, kteří by byli povinováni strážní službou proti možnému tureckému nebezpečí. Kolonizace se zvláště v Čechách setkala s nebývalým ohlasem a úřady musely tuto akci omezovat. Osídlencům byla slíbena cesta do Banátu na státní útraty, 12 fochů půdy, osvobozeni od daní, materiál na stavbu domů, osivo a peněžní podporo. Slíbené pozemky a podpora byly zvláště pro nejchudší vrstvy českého venkova lákavou vidinou. Osídlenci vyjížděli především ze tří oblastí: ze středních, východních a západních Čech na vozech do Vídně a odtud na vozech nebo na vorech po Dunaji až do jižního Banátu. Každé rodině byl vyměřen pozemek, který si musela vymýtit, zušlechtit a osídlit. Prvními příbytky bylý zemnice, později roubená stavení, teprve v 50ti letech minulého století se objevují kamenné domy. Kolonisté v každé vesnici postavili tzv. stráž, dům, odkud muži odcházeli na pravidelné strážní pochůzky po hranicích. Vojenské úřady byly českým osídlencům oficiální vrchností až do r. 1871, kdy byla Vojenská hranice zrušena.

   První české osídlence sužovaly klimatické i geografické podmínky. Češi nebyli zvyklí na tuhé zimy a horká léta, podobně ani na horské podmínky a divoká zvířata. Vyklučením lesů zmizely z hor prameny vody a dodnes je zde vody nedostatek. Vyskytovaly se i neznámé nemoci a epidemie. K nespokojenosti kolonistů přispělo i soužití s místním obyvatelstvem, které mluvilo cizím jazykem (především srbsky a rumunsky), bylo odlišného, pravoslavného vyznání a žilo na jiné kulturní úrovni. Ryze české vesnice - Svatá Helena, Gernik, Biger, Eibental, Rovensko a.Šumice - vzniklé v letech 1823 - 1830 se okolnímu světu uzavřely a žily svým vlastním životem. Od 50ti let minulého století dochází k rozkvětu těchto vesnic, dobře obdělávaná pole přinášejí úrodu, která umožňuje nejen přežit, ale i nadbytek prodat. České vesnice se odlišují od okolních čistými kamennými nebo roubenými staveními a úpravnými hospodářskými budovami, v každé české obci je postaveno škola a katolický (ve Svaté Heleně i evangelický) kostel.

   Z rumunské kulturu nepřijali Češi mnoho, v podstatě jen to, k čemu byli donuceni objektivními podmínkami. Jsou to například některé součásti zimního oblečení a obuti a samozřejmě i strava. Postavení českých kolonistů umožňovalo v ryze českých vesnicích žít podle přinesených norem a zvyklostí. Uchoval se tu donesený oděv a v dodnes užívané češtině lze nalézt pozůstatky regionóiniho původu prvních kolonistů (zvláště chodského nářečí). Dochoval se celý obřadní cyklus, ať již kalendářní nebo rodinné obřadnosti, uchoval se i folklór v nejširší podobě - od tanců, písní, přísloví, pranostik, řikadel až po lidová vyprávěni a humorky.

   Geografická izolovanost spojená i s geografickou uzavřeností -českých vesnic zpomalila vývoj v těchto lokalitách a uchovala to, co v českém prostředí zaniklo již v minulém století. K intenzívním stykům s českým prostředím došlo až po vzniku samostatného Československa a po 2. světové válce, kdy přišla československá vláda s výzvou k návratu všech krajanů do Československa. 10.7.1946 byl podepsán protokol mezi Československem a Rumunskem o transferu osob české a slovenské národnosti do Československa. Nabídka zemědělských usedlosti v českém pohraničí po odsunutých Němcích vyvolala v té době již v přelidněných českých vesnicích v Rumunsku vystěhovaleckou horečku. Liknavostí státních úřadů a nezájmem, rumunské strohy bylo umožněno vystěhovat se jen těmi, kteří buď neměli nic nebo všechno zanechali v Rumunsku. V období od 30.8.1947 do 10.8.1949 přijelo asi kolem 5000 Čechů v pěti transportech většinou do shromažďovacího střediska v Chebu, odkud se rozsídlovali do celých čech a Moravy. Nejvíce Čechů z Rumunska žije na Chebsku, v jižních Čechách a na jižní Moravě. Po roce 1989 se opět objevila množství žádostí Čechů o vystěhování do Československa, které je však rumunskými úřady úmyslně ztěžováno. Proto v současnosti přicházejí jen jednotlivé rodiny či jednotlivci se statutem uprchlíků do utečeneckých táborů nebo se usazují za pomoci příbuzných, kteří žiji Čechách od poválečné reemigrace.